Historie Britského impéria je kontroverzní. Kvůli nedostatku pracovních sil pro karibské kolonie obnovilo otroctví, aby se ho po čase vzdalo. Je fantastické, co v 18. a 19. století svedlo veřejné mínění s parlamentem. Je to příběh svobodných pobožných občanů impéria, kteří chtěli skoncovat s určitými indickými tradicemi, když se o nich dozvěděli.

Úspěch nátlakových skupin

Zrušení otroctví v Britském impériu bylo úspěchem náboženských nátlakových skupin. Petice způsobily to, že z impéria zotročovatelů vznikl národ, který vynucoval zrušení obchodu s otroky (roku 1807). Britské válečné lodě posléze bránily odplutí otrokářských lodí z Afriky. Dokonce se vyplácely odměny za osvobozené otroky.

Nátlakové skupiny podpořené peticemi posléze na britském parlamentu vynutily přehodnocení stanoviska k přivíraní očí před krvavými indickými tradicemi. Upalování vdov a zabíjení novorozených děvčat.

Vměšování se kazí obchod

Mezi britskými elitami panovala shoda, že by se impérium nemělo vměšovat do kulturního života Indů – kazilo by to obchod. Sama Východoindická společnost (akciová společnost s vlastní armádou, v části Indie vládla) podporovala náboženskou a kulturní svobodu. Kaplani Východoindické společnosti nesměli kázat Indům.

O slovo se ovšem začaly hlásit dnešní obdoby neziskovek – evangelikální misionáři. Do popředí se drala idea poangličtit kolonie, což se podle iniciátorů nemohlo obejít bez christianizace. Věřilo se, že anglický způsob života je nejvyspělejší (volný obchod, právní stát, atd.), a pokud kolonie poangličtí, zmodernizují je tím, čímž vymýtí barbarské pověry a krvavé tradice.

Signatáři 837 petic požadovali, aby se křesťanským misionářům povolil vstup do Indie. Roku 1813 byl přijat zákon, který požadavek akceptoval.

Misionářům se ovšem od Angličanů pracujících v Indii nedostávalo velké podpory a vedle toho naráželi i na pochopitelný odpor tradicionalistických Indů.

Satí

Upalováni vdov nese v Indii kořeny v náboženství a ve faktu, ze vdova nebyla schopna uchránit muže před smrtí. Postavení vdov bylo čím dal tím horší, čím víc moci uchvacovali bráhmani (kněží). Chtěli zabránit, aby se znovu provdala. Ti pohrdání vdovou ospravedlňovali karmanovým zákonem (stala se vdovou, jelikož v minulém životě byla vdovou, která přinejmenším nesvedla zachránit manžela stanovenými obřady). Upálení pak nemělo byt trestem, ale osvobozením od karmy příštího života. Bráhmani svévolně pozměnili jedno slovo v rgvédském hymnu, který popisuje odvádění vdovy od manželovi hranice. Ve slově agre (od ohně) pozměnili hlásku a vzniklo agne (do ohně). Výsledek? Bráhmani byly po vykonání rituálu štědře odměňováni, třeba šperky, které si vdova brala na hranici. Zdroj: Obrazy ženství v náboženských kulturách, Blanka Knotková Čapková.

Mezi léty 1813 – 1825 bylo v Bengálsku upáleno na 7 941 vdov.

27. září 1823 byla zdokumentována výpověď očitého svědka, důstojníka. Vdova Rádhabájí nadvakrát unikla z pohřební hranice. Poprvé měla popálená jen chodidla. Tři muži ji ovšem dotáhli zpátky na hranici a ještě na ní naházeli dřevo. Podruhé z hranice utekla kompletně popálená, vrhla se do řeky, ale indičtí muži ji opět dostihli a tentokrát ji utopili.

Před nevměšováním se do indických zvyklostí existovaly občasné případy, kdy angličtí úřednici napodobili skutek zakladatele Kalkaty, Joba Charnocka (1630–1692/1693), který zachránil vdovu před rituálním upálením tím, že se s ní oženil.

Roku 1829 bylo satí zakázáno.

Když se narodí holčička…

K vraždění narozených děvčátek vedly zištné pohnutky. S děvčetem z vyšší kasty je spojeno velké věno a vysoké náklady na svatbu.

Reakce na vměšování se

Reakcí na vměšování se do obyčejů Indů vyústilo roku 1857 ve Velké indické povstání. Jedním ze spouštěčů násilí byla fáma, že nové náboje do pušek jsou vyráběny za použití kravského či prasečího tuku. Tehdy se náboje musely rozkousnout, čím by se muslimové a hinduisté znesvětili. Vzpurná část Indů nemohla překousnout riziko christianizace jejich země. Po potlačení povstání byla zrušena Východoindická společnost a Indie přešla rovnou pod správu Británie jakožto kolonie s místokrálem v čele. Závěrem se hodí podotknout, že na obou stranách bestiálních bojů vystupovali Indové, takže nešlo striktně o konflikt bílých Britů proti etnickým Indům.

Non-fiction s podtitulem Cesta k modernímu světu je v tradici knih skotského historika Nialla Fergusona poutavá, plná srozumitelných informací a seriózní formou boří mýty. Četl jsem od něj také Civilizace: Západ a zbytek světa.