Neubráním se příměru k Luisi de Funèsovi, který se herecky prosadil až v pozdějším věku. Autor ságy Yorrân, Jan Dobšenský, mě překvapil profesionálními kampaněmi přes startovac.cz, ale tím to nekončí. Jazykově dobře zvládnutý text doprovázejí malebné ilustrace Pavla Talaše a Petera Eliaše. V druhé části rozhovoru se dozvíš, že se psaní knih začal věnovat teprve před 5 lety.

Na ČBDB se dočtu, že ses na psaní dal před 5 lety. Dřív jsi nepsal?

Pokud tam nepočítáš obchodní maily, nabídky a ekonomické analýzy, tak potom jsem před Yorrânem nenapsal ani řádek.

K vymýšlení děje se mi osvědčily papírové ubrusy. Ideální pro myšlenkové mapy. Velká plocha, ke všemu přenosná. Co používáš Ty?

Nic, tedy kecám, hlavu. Všechno se rodí v mé hlavě. Já ten příběh nevymýšlím, já se na něj prostě dívám a promítacím plátnem je moje hlava. Asi jako když se díváš na film. Jediné co na to „naladění“ potřebuji, je absolutní klid. Pokud bys to chtěl konkrétně. Jednou za rok si dopřeji mou oblíbenou dovolenou – týden ve tmě. Skvělá relaxace. Tam si pozvu všechny hrdiny a nechám si převyprávět další část jejich příběhu, pohnutky atd. No a pak už jsem vlastně jen takový kronikář, který zapisuje, co slyšel a viděl. Takže mé představy jsou opravdu hodně konkrétní. Taky jsou ze mě ilustrátoři občas nešťastní, protože mám vždy přesnou představu, jak která postava vypadá, jak je oblečená, jak vypadá zbroj atd. A tvrdošíjně trvám na tom, aby tomu ty ilustrace v rámci možností odpovídaly.

Kdo je Tvým prvním pokusným čtenářským králíkem?

Syn a dcera, oba již dospělí a oba fanouškové fantasy.

Knihu, co letos publikuji, mám rozdělenou na 4 části. Po sepsání každé z nich dávám manželce ke zpětné vazbě. Jak to máš Ty?

Co napíšu, alespoň na měsíc odložím. Znovu přečtu a opravím. Protože píšu několik nezávislých příběhů jednotlivých hrdinů, následuje fáze vzájemného proplétání těch dějových os dohromady. Poté to dostane rodina. Pak znovu opravuji a poté to dostanou betačtenáři. Za to, že to čtou, mají můj obdiv a neutuchající přízeň, protože číst rukopis musí být něco strašného – překlepy, dějové chyby zkrátka vše co autorská slepota přehlédla.

Potom znovu opravuji, což většinou obnáší škrtání. V této fázi zmizí tak 10 % textu. Potom přijde jazyková korektorka a znovu se opravuje, přepisuje a škrtá. No a pak už jen poslední čtení před předáním, kde už mě nezajímá děj ani gramatika, ale především dějové chyby. Špatné časové datování, správný přepis jmen a názvů atd.

Kdo jsou Tví další betačtenáři? Oslovil jsi třeba nespokojené recenzenty jako já?

Jeden kolega spisovatel a fanoušci. Nespokojení recenzenti? To opravdu nevím, nezkoušel jsem to, ale kdybych o tom uvažoval, asi by to záleželo na důvodu jejich nespokojenosti. Pokud by skutečně měli praktické připomínky, které by vedly k vylepšení, tak by to asi bylo zajímavé. Ale zatím mám zkušenosti spíše opačné. Recenze od lidí, kteří to nečetli nebo přečetli pár řádků a na základě toho hodnotili. Co s tím? K čemu je to dobré? Jen to člověka připraví o chuť pokračovat. Po těch zkušenostech je pro mne jedinou recenzí, kterou si hodlám lámat hlavu, čtenářský názor. Protože jako většina autorů píšu pro čtenáře, nikoliv pro recenzenty.

Pro mě aktuální problém – co Ty a psaní anotací?

Jo, to bývá hlavolam. Jak mám něco, co má pět set stran zkrátit na dvacet řádků, aby se to dalo číst a mělo to hlavu a patu.

Poslední dobou obdivuji Iru Levina (Rosemary má děťátko). Čí vypravěčský styl Tě poslední dobou oslovil?

Popravdě poslední dobou – poslední půl rok jsem toho moc nepřečetl. Jsem poslední měsíce tak vytížený, že když už mám chvíli volna, tak se ho snažím využít pro napsání dalšího pokračování. Takže, přestože nemám moc času číst, tak to doháním posloucháním. Mám poměrně slušnou zásobu audioknih, které poslouchám v autě, ve kterém trávím tak dva pracovní dny v týdnu. No a poslední, kterou jsem poslouchal a fakt se mi nechtělo z auta byla „Dívka ve vlaku“ od P. Hawkins. Skvěle poskládaný příběh.

Na vysoké jsem si během psaní dopřál i alkohol. Dneska se stimuluji výhradně sypanými čaji. Co nakopává Tebe?

No občas si k psaní něco dám, ale přiznám se, že když mě to opravdu „chytne“, tak to velmi často zůstane vedle monitoru nepoužité. Ale mám-li být konkrétní. Mám rád portské a potom značkovou, čerstvě semletou, filtrovanou značkovou kávu, tak jak jí dělá moje přítelkyně. Nad to asi není. Ale teď mám půst, protože Petra je už třetí týden na Bali.

Co během psaní posloucháš?

Ticho, takže většinou nic. A pokud už si něco zapnu tak to musí být hudba, které nerozumím, aby text neodváděl mojí pozornost. Takže když už si něco pustím tak jsou to často jen orchestrální skladby. I když… Občas si něco najdu, aby mě to emocionálně naladilo. Konkrétní příklad. Když jsem dopisoval první knihu tak jsem poslouchal třeba soundtrack k Poslednímu mohykánovi a taky keltskou hudbu. Tu mám obzvláště rád. Když píši o tom, co se odehrává v Dôrminaru pustím si klidně gregoriánský chorál nebo třeba klasiku Vivaldi, Beethoven, Bach.

Co Tě poslední dobou štve?

Nejen poslední dobou, ale permanentně – lidská blbost. Jediná kytka, která kvete celý rok bez ohledu na počasí. Tady si dovolím citovat jednoho z mých hrdinů: „Beran je nebezpečný zepředu, kůň zezadu, blbec ze všech stran.“

A nakonec pozitivně – co Tě naopak těší?

Přišlo jaro. Takže každé slunečné ráno.

Kde seženeš knihy, kde zastihneš autora?

Tištěné knihy jsou téměř rozebrané. Pokud máš zájem o koupi, napiš autorovi na jan.dobsensky@yorran.cz. Knihy jsou k dispozici i v elektronické verzi například na Palmknihy.cz. Ilustrace z knih najdeš i na autorově webu, postarali se o ně Pavel Talaš a Peter Eliaš.

WEB / Facebook / ČBDB

Kapitoly

Zkušenosti s komunitním financováním (1/2)

Před Yorrânem nenapsal ani řádek (2/2)

Narodil se v J. Čechách (1969), kde vystudoval i všechny důležité školy počínaje mateřskou a konče vysokou. V současnosti žije s přítelkyní v malé jihočeské vísce, kde se stará o dva psy, kocoura a dům. Od počátku devadesátých let až do současnosti je svým vlastním zaměstnancem i šéfem, protože si rád dělá věci po svém. Jak sám říká, baví ho to, protože podnikání má tu výhodu, že můžete dělat i když ostatní musí odpočívat.
Psát začal před pěti roky a to, že vstoupil na spisovatelskou dráhu, patří k jedné z doposud nerozluštěných záhad jeho života. Protože si však o životě myslí, že je to pouť, díky které poznáváme sami sebe, tak věří, že této záhadě jednou „přijde na kloub“. (zdroj: ČBDB)