Kniha Ira Levina „Rosemary má děťátko“ mě štvala. Tím, jak je napínavá. Jak je čtivá. A dobrá. To se stává, když se spisovatel dostane ke kvalitnímu čtivu. Ale není za tím závist. Jen chuť čist víc tak dobrých titulů, které autorovi napoví, jak psát lépe.

Začíná to s klišé

Mladí sympatičtí manželé podepíšou nájemní smlouvu, ale když mají telefonát, že se uvolnil byt v činžovním domě, kde Rosemary toliko toužila bydlet, manžel se ze současné smlouvy nějak vymluví. Kniha tedy začíná stěhováním, které je typické pro milióny hororů. Jenže kniha je napsaná kvalitním slohem, takže to čtenář odpustí. Ústřední dvojice působí jako milí lidé a Guyovi jsem přál, aby vedle reklam na cigarety získal roli i v divadelním představení.

Milí sousedé vs. čtenář, co si trhá vlasy

Dům má problematickou historii. Divná úmrtí. Divní nájemníci. Ale když se Rosemary s Guyem nastěhují, zjišťují, že temná minulost je přece jen passé. Byt je fantastický a současníci jsou tak milí.

Když skokem z okna ukončí svůj život sousedka z vedlejšího bytu, s níž se Rosemary krátce poznala, nic ještě nebudí podezření. Dokonce ani zvláštní večerní setkání u jejich sousedů, odkud se ozývají jakési zpěvy. Ostatně, v každém domě se přece vždycky objeví sousedé se zvláštními moresy.

Z čeho se poučit?

Levinovi se fantasticky podařilo vykreslit situaci, kdy čtenář tuší, CO se v domě děje, ale milá duše Rosemary o tom nemá sebemenší páru. Čtenář tuší KDO, ale není přímo jasné PROČ.

Knihu provází předtucha něčeho zlého a čtenář čeká, kdy se to konečně provalí.

V knize perfektně fungují vedlejší témata, o níž hovoří kamarádi či sousedé, když jen tak tlachají: 1) příjezd papeže do New Yorku, 2) stávka novin.

V knize není vata a rozsah je dostatečný, aby Levin vše popsal, ale zároveň děj uměle nenatahoval. Zastávám názor, že by knihu měl přečíst spisovatel jakéhokoliv žánru, aby si udělal jasno, co v knihách zaručeně funguje.