Živočišné produkty, jako je maso, vejce a mléčné výrobky, jsou k dostání jen na několika málo místech planety. Aby se skoro pětimiliardové lidstvo1 vůbec dokázalo nasytit, muselo přistoupit na neživočišnou stravu, která tolik nezatěžuje životní prostředí, jinak by se opakovaly celoplanetární hladomory decimující celé populace. Hladomory se hnaly planetou v minulých dvou a půl stoletích a vyžádaly si miliardy a miliardy lidských obětí. Hladomory nezpůsobovaly jen války. Války se většinou dostávaly do popředí až jako důsledek nedostatku jídla či jiných surovin. Za nedostatkem jídla stálo několik faktorů.

Jedním z těch nejzákeřnějších byla cena komodit. Už v roce 2014 se vědělo, že je dostatek jídla i pro devět miliard lidí. Přesto v sedmimiliardovém světě trpěla hlady každá osmá lidská duše.2

Potravy tedy bylo nadbytek, i tak existovali hladovějící. Třetina světové produkce jídla ke všemu každoročně končila mezi odpadky.3 V chudých zemích byly na vině ztráty při výrobě, sběru nebo zpracování potravin, ale v bohatých zemích šlo hlavně o plýtvání.

Majoritní populace v bohatých a bohatství nabývajících státech si ovšem nechtěly upírat luxus nadbytku. Skladbu zemědělství řídily preference spotřebitelů a živočišné produkty byly známkou blahobytu a trhy rozvíjejících se ekonomik, jako byla Čína a Indie, je vyžadovaly víc a víc. Zemědělství radikálně měnilo ráz krajiny, o tom žádná, nejen nadbytečné využívání hnojiv znečišťovalo spodní a povrchové vody, ale i živočišný chov tragicky kontaminoval zdroje vody. Zemědělství vyprodukovalo více skleníkových plynů nežli automobily všeho světa dohromady, které v té době poháněly ropné produkty. Kvůli zemědělství se kácely deštné pralesy. Do tehdejší České republiky4 se ku příkladu dováželo více než 600 000 tun sóji určené pro výkrm zemědělských zvířat, sója pocházela z Jižní Ameriky, kde se pro její pěstování kácely deštné pralesy.5 Produkce živočišné potravy prokazatelně ovlivňovala planetární klima.

V jednadvacátém století se vedly války o vodní zdroje, a přitom takzvaná vodní stopa hovězího masa na produkci jednoho kilogramu činila 15 415 litrů vody. V množství vody je samozřejmě zahrnuto i zavlažování zemědělských plodin určených k výkrmu dobytka. Doporučený pitný režim pro Evropana tehdy představovaly tři litry denně. Místo jednoho kila hovězího by denně mohlo uhasit žízeň 5 138 Evropanů.

Změna klimatu jen v Evropě za dvě a půl století změnila podmínky pro pěstování plodin. Vždyť na území Republiky Čechy a Morava se vyskytují stepi. Hladomory, potažmo i změny klimatu, přitom nemusely být natolik fatální, kdyby se zavčasu lépe hospodařilo se zdroji. Už na počátku jednadvacátého století existovaly statistiky, které poukazovaly na nehospodárnost s planetárními zdroji. Kdyby lidstvo již tehdy lépe hospodařilo, třeba by k Velkému úpadku ani nedošlo.

Dnes se k zemědělství využívá přibližně 20 procent pozemské souše, přitom na začátku jednadvacátého století to podle americké University of Maine bylo skoro 40 procent pozemské souše.6 Na začátku jednadvacátého století trpěl hladem každý osmý člověk. Je tedy zarážející, že jen 55 procent kalorií získaných z celosvětově vypěstovaných plodin končilo rovnou v žaludcích lidí. K výkrmu hospodářských zvířat šlo 36 procent kalorií z celosvětově vypěstovaných plodin. Zbylých 9 procent celosvětových kalorií šlo na výrobu biopaliv a průmyslových produktů. Už tehdy se vědělo, že se při výkrmu hospodářských zvířat spotřebuje mnohem více kalorií, než z produktů hospodářských zvířat získá člověk. Za každých 100 kalorií investovaných do výkrmu zvířete se k člověku dostalo 40 kalorií v mléce, 22 kalorií ve vejcích, 12 kalorií v kuřecím mase a 3 kalorie v hovězím mase.

Pětimiliardový svět třiadvacátého století se musel změnit, jinak by mu opět a zase znatelně „vyhládlo.“ Chov zvířat určených k porážce, k produkci mléka či vajec je ku příkladu v Euro-Ruské unii už dvacet let zakázán, tyto produkty se na území unie nesmí ani prodávat. Lidstvu zůstala poloviční rozloha půdy pro zemědělství, než se kterou mohlo počítat v jednadvacátém století. Lidstvo si jednoduše nemůže dovolit opakovat chyby minulých generací a zemědělství třiadvacátého století je ve znamení udržitelnosti. Na planetě samozřejmě zůstávají místa, jakési rebelující ostrůvky, kde jsou živočišné výrobky stále k dostání, ale jsou natolik drahé, že si je může dovolit opravdu jen elita, která její konzumací vystavuje na odiv svou solventnost.

Velkochovy zvířat nesly další fatální riziko – nadužívání antibiotik. Zvířatům byla podávaná preventivně a jen na území tehdejší České republiky se v roce 2010 ve velkochovech využilo přes 70 tun antibiotik. Antibiotika se dokonce využívala i v sádkách s rybami. Přirozeně muselo dojít k rezistencím vůči antibiotikům, což si v dobách válek vybíralo lichvářskou daň na životech lidí.

VÍCE SE DOZVÍŠ VE SCI-FI THRILLERU THONIS